Vývoj prvního dne nevěstil nic dobrého. Od rána poprchávalo. A tak se čekalo, jestli více k polednímu se nebe aspoň trochu neumoudří. Mezitím se řezalo dříví. Počasí se však nelepšilo. Po 11. hodině jsme nasedli na kola a vyrazili. Asi kilometr za Alešovou chatou ve vesničce Zlatý kopec se většina oddělila a jela po lesní cestě. Honza Crha a já (Jirka M.) jsme vyrazili po silnici.

Pokusil jsem se v dešti o fotografii peletonu. To jsem ještě netušil, že ten den to bude na kolech poslední. Asi po dvou kilometrech jsem zjistil, že mi chybí pas a rychle jsem se vrátil. I když jsem to do kopce mastil, skupinu jsem již nedostihl. Bylo to trochu nedorozumění, protože Aleš nebyl ráno u debaty, že v sajrajtu se nejdříve pojede na Boží dar do hospody a tam se uvidí, co dál. Aleš naopak skupinu zavedl v lese přes hraniční přechod, což jsem při stíhací jízdě netušil. Na Božím daru jsem nejdříve projezdil všechny hospody a zjistil, že z našich lidí nikdo nikde. Na projíždějící automobilisty jsem musel působit jako zjevení, neboť jsem po vesnici pojížděl v krátkých kalhotách, zatímco venku při prudkém větru bylo skoro na nule!

Sedl jsem si do radničního sklípku, dal si oběd a čekal. Neb jsem si říkal, že v té sibérii nemohou moc dlouho jezdit. Asi po hodině jsem se zvedl, protože mi začala být zima - v hospodě nijak zvlášť netopili. Bylo něco mezi 14. a 15. hodinou a já se vydal zpátky do Zlatého kopce. Bylo to o fous, neboť v té době ostatní dorazili na Boží dar, ale našli jinou - údajně skvělou - hospůdku, kde bylo krásné teplo. Smůla. A zatímco já jel dolů s kopce a mrznul jako preclík, několikrát se zastavoval a máchal rukama, abych vůbec dojel, banda si seděla v teploučku.

Na chalupě jsme si krátil čas čtením asi 30 let staré detektivky. Kolem 17. hodiny přijely holky a obsadily kuchyni. Byly zmrzlý jak drozdi. Tak jsme s sebou odprejsknul do ložnice, odkud mě za chvíli vyštípaly také, neboť si musely ukázat spodní prádlo přichystané do Apenin. Honily mne jak nadmutou kozu, zatímco pánské osazenstvo koukalo na Božím daru na mistrovství světa v hokeji v televizi.

Když dorazil zbytek skupiny, udělal se oheň a upekly se na něm kotlety. U ohně se dalo občas stát, když moc nelilo, vegáč to ale nebyl. Večeřelo se v kuchyni a kdekdo se přejedl.

Nedělní dopoledne probíhalo téměř na vlas stejně jako sobotní. Čekalo se na pozdější hodinu, i když bylo jasné, že nic nerozhodne. Řezalo se dříví a já s Reifovými balili a jeli domů. Podruhé jsem již omrznout nechtěl. Holt jsem počasí a hory kolem čarodějnic podcenil.