Mikuláš 1995: Chata Kukačka, Volský důl, Krkonoše

2. den - sobota - směr Mísečky

Bohužel na akci není moc vzpomínek a ani zápisků. Známo jest, že v sobotu jsem si nejdříve dali sraz na rozcestí Na rovinkách a společně vyrazili na běžkách směr Mísečky. Mísečky byl totiž domluvené místo setkání s rodinou Gasiorů, kteří přijížděli odněkud z Rokytnice či co. Setkání proběhlo bez problémů a mohli jsme jet zase domů. jenže! Zpět jsme vyrazili jiným směrem a dostali se do míst, kde jsme si nebyli jisti, kudy dál. Jirka Hora společně s Bobem Franzem razili cestu více doprava, což se mnohým z nás nezdálo. Jirka si byl ale jist. Polovina lidí však poslechla argumentaci Marie Svátkové, která pravila, že když si není jista, tak se drží stop. Ty, pravda, směřovali naopak hodně doleva a nazpátek.

Tak jsme se rozdělili. Naši skupina záhy potkala legrace. Do cesty se nám postavil krátký sešup s několika boulemi. Tušili jsme, že to tré příslušníků rodiny Gasiorovic nemůže přestát, neboť měli na zádech veliké batohy. Taky ne, jeden za druhým se nám postupně skládali k nohám dole pod sešupem, kam jsme samozřejmě jeli před nimi, abychom si je vychutnali. Pak už se nic zvláštního nedělo. Do chalupy jsme dorazili v pořádku. Pak už jenom ubíhal čas a naše druhá skupina nikde. Do kraje sedla tma a naši kolegové stále nikde. Neměli jsme o ně strach. Však také dorazili. Na otázky typu, "tak co, volové!" sveřepě odpovídali, že trasa byla skvělá a že nerozumí našim poznámkám. To jim vydrželo asi tak hodinu, než se první přiznala Olina Znamenáčková, že až zase tak bezvadné to nebylo. No pak už se z nich sypalo, jak jeli přes nějaké skály, že šlo o lyže. Jirka H. dál ovšem svéřepě trval na tom, že jejich rozhodnutí bylo dobré. Že nějaká jízda po skalách ho nemůže rozházet. Pochopitelně že tato příhoda zabrala dobré místo při vzpomínkovém vyprávění.